Presto Classical Nahrávka týdne

4. 11. 2019

pro nové album Šostakovičových kvartetů

presto_logo.jpg

Šostakovič v podání Pavel Haas Quartet

Katherine Cooper

V kanceláři Presto Classical se traduje vtip, že kategorie Komorní hudba v rámci Gramophone Award a BBC Music Magazine Award by se měla přejmenovat na “Cenu Pavel Haas Quartet“ – každá z nahrávek pražského souboru pro český label Supraphon totiž získala jedno z uvedených ocenění, počínaje žhoucím provedením Janákových Listů důvěrných a Haasových Opičích hor, kterému v roce 2007 kritici BBC udělili titul Best Newcomer (Objev roku). Když jsem si tedy asi před týdnem pustila nahrávku Šostakovičových Smyčcových kvartetů č. 2, 7 a 8, byla jsem si téměř jista, co mohu očekávat – zatímco je možné, že nové album zřejmě přeruší jejich vítězné tažení, hudební provedení není ani v nejmenším všední či předvídatelné. Nepochybně jde o jeden z nejponuřejších a nejkrásnějších snímků roku, přičemž jsou všechny tři kvartety interpretovány (zejména často nahrávaný osmý) tak bezprostředně, že byste přísahali, že sotva na stránce uschl inkoust.

Pavel Haas Quartet dlouho vyčkávali, než se pustili do tohoto repertoáru, ale vzhledem k jejich téměř znepokojivě tajemné schopnosti vžít se do hledání smyslu v nejtemnějších chvílích skladatelova života (viz jejich nahrávky Janáčka a Smetany) bylo snad nevyhnutelné, že se jednou ujmou i Šostakoviče, jemuž médium smyčcového kvartetu poskytovalo bolestně potřebný únik od vševidoucích očí stalinistického režimu, a také mu často – podle slov Borise Giltburga – sloužilo „jako deník … zachycující Šostakovičovy nejniternější myšlenky a pocity“. Ve svém vynikajícím, zasvěceném textu v bookletu ruský klavírista (který před několika lety, krátce předtím, než spolu s PHQ vytvořil oceněný dvořákovský snímek, nahrál svou vlastní transkripci osmého kvartetu) poukazuje na to, že dvě krajní díla byla „pojata téměř symfonicky“. Členové souboru jsou zjevně ve svém živlu hned v několika ohledech: představivost, s níž udržují a rozvíjejí hudební obsah během relativně dlouhých časových úseků, se snoubí s jejich schopností v případě potřeby vytvořit robustní, skoro orchestrální zvuk, a to do takové míry, že při některých pasážích osmého kvartetu jsem měla dojem, že poslouchám dílo spíše v úpravě Rudolfa Baršaje pro smyčcový orchestr, než v provedení čtyř jednotlivých hráčů. Jak známo, Šostakovič napsal tuto skladbu krátce poté, co podlehl politickému nátlaku a vstoupil do Komunistické strany, lze ho tedy chápat jako „portrét umělce jako zlomeného muže“, v němž zahořkle cituje ze svých vlastních dřívějších orchestrálních děl i nešťastné opery Lady Macbeth Mcenského újezdu – s využitím celé palety barev a zvučnosti PHQ plně oživuje všechny tyto narážky a se zvláštní naléhavostí zdůrazňuje beznaděj návratu k sibiřskému úsvitu v Lady Macbeth.

Tato nahrávka však není výjimečná pouze sílou zvuku PHQ. Hudebníci vlastně v značné části alba nemají příležitost se pořádně zarýt do strun a naplno je rozeznít – začínají s druhým kvartetem (vznikl koncem druhé světové války, o 16 let dříve než ostatní dvě díla na nahrávce), který náhle vytryskne až drsným nášupem, jenž více než orchestrální smyčcovou sekci připomíná vesnickou kapelu, zatímco dlouhý Recitativ a Romance druhé věty (s dominujícím, téměř bezvibratovým, nádherně improvizačním sólem prvních houslí Veroniky Jarůškové) skýtají první z mnoha ukázek schopnosti kvartetistů ztlumit jejich společný i individuální zvuk na minimum bez toho, aby někdy ubrali na průzračnosti a koncentraci. Tato glaciální strnulost nakonec dospěje ke své ohromující apoteóze v posledních částech osmého kvartetu, kde zvuk pomalu mizí v temnotě tak nepostřehnutelně, že po prvním poslechu jsem si uvědomila, jak sedím v tichosti alespoň minutu poté, co nahrávka skončila. Emocionální účinek hudby je natolik ohromující, že vy sami pravděpodobně pocítíte potřebu udělat to samé.

Presto Classical, 1. listopadu 2019

Recenze v originále ZDE

 

Všechny novinky