Presto Classical Nahrávka týdne

20. 10. 2017

PRÁVĚ VYCHÁZÍ! Další senzační album od Pavel Haas Quartet a jejich přátel

SU41952.jpg

Dvořákovy kvintety natočené Pavel Haas Quartet společně s Borisem Giltburgem a Pavlem Niklem

James Longstaffe

 

Od vydání posledního CD Haasova kvarteta (alba se smyčcovými kvartety Bedřicha Smetany, které jsem opěvoval v recenzi v dubnu 2015) uplynula poměrně dlouhá doba, ale čekání na další titul už je konečně za námi díky jejich nové nahrávce dvou kvintetů Antonína Dvořáka: jde o Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81 a Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 (který si stejně jako Smyčcový kvartet, op. 96 vysloužil přízvisko „Americký“).

V případě tohoto tělesa mne vždy ohromí rozsah dynamiky a barevnosti tónů, jež hráči vytvářejí, i dokonalá jednota zvuku, která však v patřičných místech nechává vyniknout výkonům jednotlivých členů kvarteta. Dobrým příkladem je samotný začátek klavírního kvintetu – jemnou melodii hranou na violoncello doplňuje pouze houpavý klavírní doprovod, čímž vzniká nádherný tlumený úvod, který v podání cellisty Petera Jarůška vyznívá přímo vznešeně. Za pozornost stojí také první věta smyčcového kvartetu, kde hudebníci nejprve hrají s takovou vervou, až se zdá, že se jim každou chvíli zpřetrhají struny, a poté se přesunou k jemným, lehounkým akordům.

V klavírním kvintetu jim vypomáhá ruský klavírista Boris Giltburg, jehož poslední album s Rachmaninovovým Klavírním koncertem č. 2, vydané na značce Naxo, okouzlilo redakci Presta. Zde dokazuje, že role partnera v komorní hudbě se umí ujmout stejně působivě, přičemž do kvarteta bezvadně zapadá. S celým tělesem je neustále v dokonalé rovnováze, stává se jeho organickou součástí, nikdy se zbytečně nedere do popředí, ale v příslušných pasážích dokáže vyniknout (zejména svou svižnou hrou ve třetí větě). Jeho hraní se vyznačuje neuvěřitelnou elegancí a jemností – především v tklivém refrénu na začátku druhé věty –, přičemž smyčce, jejichž zastřený, mrazivý zvuk na konci téže věty zní uhrančivě, se mu co do vytříbenosti vždy vyrovnají.

Co se týče smyčcového kvintetu, je naprosto příhodné, že partu druhého violisty se ujal bývalý člen a jeden ze zakladatelů Haasova kvarteta Pavel Nikl. Těleso vytváří tak obrovské množství zvuku, že je často těžké uvěřit, že sestává pouze z pěti hudebníků – mnohdy jsem byl přesvědčen, že poslouchám celý smyčcový orchestr!

Je radost poslouchat, jak se violoncellista s gustem pouští do hraní kvint, a na podání závěrečné části první věty by se jen stěží dalo něco zlepšit. Hudebníci přitom nikam nespěchají a vytvářejí kouzelnou atmosféru. Druhá věta se vyznačuje značnou mírou honosnosti, která ustupuje vynikající violové hře – dlouhou, zkoumavou melodie ve vysokých polohách podává Radim Sedmidubský naprosto bezchybně.

V případě třetí věty, jež sestává z několika variací, mi docházejí superlativy i synonyma ke slovu „vynikající“. Rozsah zabarvení a nástupů je opět úžasný a podání každé fráze, kdy všech pět hráčů dýchá a uvažuje jako jeden člověk, je nutné slyšet, aby bylo možné uvěřit, že tomu tak opravdu je. Z mého pohledu jde rozhodně o zlatý hřeb tohoto alba. Jak jsem tedy už uvedl na začátku, museli jsme sice čekat dlouho, ale bezpochyby to stálo za to: vznikla další úchvatná deska Haasova kvarteta a jeho hostů.

Presto Classical, 20. října 2017

RECENZE V ORIGINÁLE

Všechny novinky